Když se řekne mezi radioamatéry slovo Holice, tak to už každý ví, co se pod tímto jménem města skrývá, vždyť je to už zažitá tradice. Mezinárodní setkání radioamatérů v Holicích. I když to nebylo jubilejní, tak jsem to hodnotil na jedničku. Jsem jedním z těch nespočitatelných stovek, snad tisíců, kteří putovali do Holic, aby prožili den s těmi, jež si zamilovali technický směr radiotechniku. Ta totiž mnohým ovlivnila i běh celého života, některým třeba jen desetiletí a ostatním již útlé mládí.
Každý účastník by mohl přinést domů svědectví těm dalším, kteří nemohli přijet a chtěli být také při tom. A myslím že by zněla častá hodnocení: Tam v Holicích bylo to moc fajn.
I když mě to nepřísluší hodnotit, vždyť jsem byl jen mravenečkem toho velikého mraveniště vyznavačů radiotechniky, kteří spořádaně se ploužili od jednoho místa ke druhému a nebylo konce. Hodnocení musí provést někdo jiný povolaný a znalý té situace, která každým rokem má své specifikum.
Chtěl bych jenom poděkovat organizátorům, kteří to setkání dobře vymysleli, uspořádali, aby očekávanému množství návštěvníků nic nechybělo a aby návštěvníci měli všude dobrý přístup, mohli se kdykoliv dobře občerstvit, mohli si i při pivě pod střechou popovídat, nebo se setkat s těmi, se kterými se znají jen podle hlasu z etéru. A pak zase pokračovat v těch aktivitách uvnitř budov a samozřejmě po celém prostranství areálu tohoto setkání.
Jistě i zkušenosti z minulých let přispěly k tomu, aby všude v areálu vládla pohoda, dobrá nálada a každý se těšil z toho, co si za drobný peníz odnáší domů. Sortiment vyloženého zboží u prodejců byl velice pestrý a nikde jsem neviděl, že by se prodávající nebo kupující na sebe mračili nebo hádali. Obě strany byly spokojeny. Firemní prodejci nám ukázali, co je nového na trhu, a tak bylo se na co dívat. Občas jsem zaslechl při obchodování němčinu i angličtinu, tak se domnívám, že v tomto setkání nechyběli ani zahraniční hosté.
Na tradičním bleším trhu jsme si mohli oči „vykoukat“ nad sortimentem věcí, které sem přivezli radioamatéři nejen z Česka a Moravy. Celých pět hodin jsem vydržel prohlížet vystavené věci na bleším trhu až do doby, kdy jsem se rozhodl ty unavené nohy nechat odpočinout do kulturního domu, kde probíhaly, přednášky, vyhlašování různých soutěží a jiné radioamatérské aktivity. Mne zaujalo vyprávění radioamatérů, kteří se vydali i s technikou do daleké země Palestiny a jejich bohaté zážitky. Po odpočinku jsem se vydal prohlédnout všechna zákoutí areálu. Stálo to za to. Mezi nepřeberným množstvím součástí radiotechniky jsem najednou objevil věci, které mě silně připomenuly téměř zapomenutá léta 1946. To jsem pro stavbu amatérského bateriového přijímače používal elektronky Wehrmachtu, a to označení RV 12 P 2000, které jsem tam spatřil a které mě silně připomenuly dobu po druhé světové válce. Domníval jsem se, že už zmizely ze světa a oni se objevili i na bleším trhu. U jiného stánku opět to byly elektronky, které mi silně připomněly dávné časy, kdy ještě nebyla televize. U jednoho stánku mě určitý druh elektronek připomněl rok 1946, kdy jsem jako učeň telegrafního učiliště s několika spolu-učni byl vyslán z Letné na Výstaviště u Veletržního paláce, kde se poprvé po válce představovalo zařízení zahraniční televize. Výstava měla název MEVRO - Mezinárodní výstava rozhlasu. Tam jsme poprvé spatřili neobvyklé elektronky, umístěné v rozměrné snímací televizní kameře. My učňové jsme tam jen tvořili jakousi ochranu technického zařízení, které pak bylo odvezeno pryč a naše televize začala vysílat až za několik roků později.
Jak málo někdy člověk potřebuje k tomu, aby si připomněl už dávno zapomenuté události. A jistě i mnohý z toho velikého množství návštěvníků po shlédnutí skutečně muzejních součástí a přístrojů si zavzpomínal na časy, které už jsou v nenávratnu pryč. Mezi drobnými výstavkami staré techniky nám mnohé napověděla výstava vojenské spojovací techniky v prostoru sportovní haly.
Ten sobotní den, kdy jsem tam přijel vláčkem, velmi rychle ubíhal a já zapomněl, že se musím vrátit domů, a když jsem přišel na nádraží, můj vláček už byl pryč a já musel čekal na další vlak. Na holickém nádraží jsem se nenudil, otevřel svoje zavazadlo a prohlížel techniku, kterou jsem si vybral a levně zakoupil a začal ji studovat. A pak už jen v duchu jsem z vláčku mával Holicím. A dá-li Pán Bůh zdraví do toho mého 80. roku života, tak na shledanou za rok na jubilejním dvacátém mezinárodním setkání radioamatérů v Holicích!
Text a foto: Jan Dobrouč - Jan Špinler
