Ivan OK1MOW nám poslal fotografie přijímače mechanické televize ze sbírky Viktora Křížka OK1XW. Jde o systém, kde řádkový rozklad je udělán pomocí kotouče s dírkami ve spirále (Nipkowův kotouč). Princip se dá snad nejlépe pochopit z obrázků. Místo obrazovky je obdélníkový otvor, za kterým v rytmu modulace bliká neonka na kterou se díváme skrz dírky v rotujícím Nipkowově kotouči.

Televizní přijímač, který vidíte na fotografiích, postavil jeden z našich prvních amatérů Eda Klusáček ze Železného Brodu v roce 1932.

Ivan píše: "Byla to nádhera když to pustil. Stůl se klepal, ale fungovalo to."

Následující text je z převážné časti převzat ze stránek o Československé televizi www.televize.wz.cz

Na počátku třicátých let existovalo v Československu mnoho nadšenců zabývajících se jak teoretickou tak i experimentální stránkou televizní techniky. V tisku se pravidelně objevovaly informace i ze zahraničí jakož i technické údaje a návody pro stavbu amatérských přijímačů, které umožňovaly příjem experimentálního vysílání mechanické televize z vysílačů v Berlíně a Londýně.

Všichni nadšenci však pracovali takřka výlučně izolovaně. Gustav Mahler sestrojil s Františkem Burdou jeden z prvních televizních přijímačů. Ve svých vzpomínkách popisuje problémy, se kterými se první experimentátoři museli potýkat:

Pokusy se dělaly v suterénu domu č.p.537/17 v Praze 18 Potockého ulici a to vždy od 24:00 do 3 hodiny ranní.
Vypadalo to asi takto:
Na radiopřijamači jsme měli předem naladěný Londýn na vlně 261,5m. Když mělo dojít k vysílání ozvala se nám náhle jiná stanice, tedy honem doladit (někdy to šlo špatně, někdy jsme na vlně 261,5m nechytili nic). Půlhodinka utekla a bylo po seanci. Druhý den šel Londýn dobře. Byla půlnoc, na osu Nipkowova kotouče jsme nasadili vrtačku a točili a točili. Když už se nám zdálo, že jsme na 750 otáčkách, buď jeden z nás nebo oba jsme vykřikli "teď". Ale čáry se rozlezly, synchronizace nenaskočila a hra začala znovu. Byli jsme po celodenní práci v zaměstnání stejně unaveni. Včera přes půlnoc, dnes zase točit vrtačkou bylo velmi únavné, jen z nás lilo. Dostat "grif" aby to klaplo na 750 otáček stálo několik nocí potu. Pak se to přeci jenom povedlo. Byl tu Londýn, synchronizace zabrala, honem jsme zhasli světla a koukali do okénka. Nerozeznali jsme téměř nic, něco se tam kroutilo, těsnalo, chvílemi okénko tmavlo dole, chvílemi nahoře, levá půlka byla od neonky růžová, na pravé straně byl bouřkový mrak a zase naopak.
Všichni jsme byli přesvědčeni že se díváme na obrázky z Londýna a byli jsme šťastní, nechci-li říci, přímo u vytržení.

V této průkopnické práci bylo více nezdarů než dobrých výsledků, více utrpení než radosti, avšak mnoho těch jalových nocí nahradila zdařilá půlhodinka, v niž se nám v okénku objevila vousatá tvář profesora, zrovna k nám promlouvající.
Na zvuk jsme nebyli ještě zařízeni.
Jen amatéři, zanícení pro nový obor radiotechniky, mohou vynaložit tolik energie za tak malou odměnu, která ovšem není k velkému užitku, ale ani ztrátou. Zprvu jsme chtěli vidět předem nebo i dodatečně z vysílacích programů, co uvidíme nebo co jsme vlastně viděli, ale pak jsme toho pro duševní klid nechali. V prvém případě to totiž nebyl pan profesor ale zpěvačka.

Tolik z historie příjmu televize.